Nákupní košík
(0/0 Kč)
Obálka

Ianus tří tváří


Věra Linhartová

Ilustrace Adriena Šimotová


Doporučená cena 399 Kč

Knihex cena 339 Kč / sleva 15 %


gPřidat do košíku

Skladem

Akropolis

2014

2.

136 stran


Věra Linhartová patří mezi nejvýznamnější autory druhé poloviny dvacátého století. Po studiích dějin umění a estetiky pracovala v Alšově jihočeské galerii. Od roku 1968 žije v Paříži. Vystudovala zde japanistiku, naučila se čínsky, dlouhá léta pracovala v muzeu orientálních umění Guimet. Do francouzštiny přeložila a komentáři opatřila japonské texty o malířství od 9. do 19. století (Na bílém podkladě, Gallimard 1996) či texty japonského zenového mnicha ze 13. století Dōgena (Přítomnost ve světě, Gallimard 1999). V sedmdesátých letech publikovala monografii o Josefu Šímovi (Brusel 1974) a Antoni Tàpiésovi (Stuttgart 1973), roku 1987 v Paříži Dada a surrealismus v Japonsku. Za soubor studií a esejů z let 1962–2002 o českém a evropském moderním výtvarném umění a literatuře a o japonském umění, myšlení a kultuře, nazvaný Soustředné kruhy (Torst 2010), obdržela Cenu F. X. Šaldy.
Tvorba Věry Linhartové, ať již psaná česky nebo později francouzsky, je vzácně jednotná. V textech označovaných za experimentální, jež knižně vycházely od poloviny šedesátých let (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Rozprava o zdviži, Přestořeč, Dům daleko), nejde o formální experimenty, ale o důsledné vytváření mimoprostoru, který je pro jakoukoli tvorbu nezbytný, o snahu proniknout řečí do prostoru za slovy, který určuje skutečnost. Francouzsky psané texty (zejména Masožravé portréty, Kaskády či Mé zapomínky, za něž roku 1998 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta) jsou svědectvím nové, jiné zkušenosti naší přítomnosti ve světě. V žádném svém textu, v žádném ze svých životních rozhodnutí se Věra Linhartová neodklonila od kategorického požadavku opravdovosti, nikdy nepřistoupila na jakýkoli kompromis.
Básně a komentáře sbírky Ianus tří tváří byly napsány v letech 1962–1966. Nejranější je oddíl Nastolení krále (1962). Dům pro mé lásky (1965) je doplněn úzce osobním komentářem. K třetímu oddílu Ianus tří tváří (1966) je připojen autorčin komentář „Modrozračno/Vznik jedné básně“. Věra Linhartová od počátku věděla, že neexistuje přísná hranice mezi prózou a poezií. Prostor, jenž se naplňuje psaním básně, nazývá jejím „tušením“. Původně hluchý prostor, za zdí, skrz kterou již slova nemohou proniknout.